Jako šedesátiletí manželé jsme byli nejstaršími účastníky posledního běhu kursů Alfa v Čerčanech. Spolu s námi tam chodil i náš dvaatřicetiletý syn. Nejen přednášky, ale i bezprostřední a přátelská atmosféra schůzek postupně formovala náš přístup k Bohu a ke křesťanské víře. Bylo fajn, že ani nejvyhrocenější nebo nejhloupější otázka nikdy nevyvolala pohoršení či posměch.

Časem jsme začali alespoň teoreticky trochu chápat smysl křesťanství, začaly nás těšit chvály a modlitbu jsme přestali brát jako monolog. Ke konci kursů, při společném víkendu ve Volfířově, využilo několik z nás možnosti přímluvné modlitby k Duchu svatému. Požádal o ni i náš syn. Je nemocný a osamělý, cestu k Bohu má ztíženou. Z nás tří našel odvahu předstoupit vlastně ten nejslabší a neprosil jen za sebe, ale i za nás. Na posledním setkání Alfy jsem překonala ostych a nedůvěru a požádala jsem své přátele, zda by se ještě mohli vrátit k přímluvné modlitbě a pomodlit se jen za mě. Výsledek mě ale trochu zklamal, protože jsem asi očekávala něco víc. Tou modlitbou se pro mě zdánlivě nic nezměnilo.

I dříve jsem věděla o Boží existenci a svým způsobem jsem se k Bohu i modlila. Myšlenka na křest mi ale vždycky připadala zbytečná, nepatřičná a v mých osmapadesáti letech až absurdní. Tenhle můj vnitřní blok po společné modlitbě prostě zmizel. S panem farářem se teď připravuji na křest a moc se těším.

Mého muže sice ještě v peřince pokřtili, ale dále již v duchu víry veden nebyl. Dnes se spolu občas modlíme, čteme si v Bibli a pokoušíme se jí porozumět. Těšíme se na každotýdenní setkání bývalé Alfy, kterou jsme pro pořádek nazvali “Beta kursy“, kde se vracíme k předchozím tématům. Při tom vyvstávají nové a nové otázky o křesťanském přístupu ke světu. Povídáme si i o všedních věcech, protože se z nás stali přátelé. Nějak se nám prostě nechce skončit. A taky jsme zjistili, že i Bůh má určitě smysl pro humor

Ludmila Suchanová